Za předchůdce rytířů bychom mohli považovat Římské jezdce. Už Římané totiž slovem equites-jezdci-označovali jak jezdce jak jezdce v armádě, tak společenský stav. Vrstva jezdců byla vlastně starou aristokracií z mýtických dob Říma.
Tito equites dali jméno i jezdectvu v Římské armádě. Zde ovšem podobnost se středověkými rytíři končí. zatímco ve středověkém vojsku byl obrněný jezdec rozhodující složkou, Římská armáda stavěla na pěších legionářích, a jízda měla vždy vedlejší funkci. Toto podceňování vyvrcholilo Mariovou reformou armády na konci druhého století n.l., kdy byla římská jízda zcela zrušena a zůstala pouze součástí pomocných sborů.
Římský jezdec byl chráněn kroužkovou zbrojí lorica hamata a plochým oválným štítem parma. Jako zbraň používali dlouhé kopí a dlouhý meč spatha. Jezdci byli organizováni do jednotek o 30-40 mužích. Přímo do bojů však jízda vstupovala jen v boji z jízdou nepřátelskou.
Vedle kroužkového brnění nosili Římští důstojníci také šupinovou zbroj, složenou z malích, kovových, překrývajících se destiček, a ti nejvyšší zbroj řeckého typu, vytepanou do tvarů svalnatého mužského hrudníku, a s bohatou zlatou výzdobou.
Železnou zbroj byl (na rozdíl od středověké pěchoty) vybaven i každý příslužník těžké pěchoty římských legií. Šlo o segmentovou zbroj lorica segmentata z pásů silného plechu, kryjící tělo a ramena.
Římská pěchota používala krátký meč gladiatus (s rozměry čepele kolem 6x60cm), na sklonku římské doby pak podobně jako jezdci dlouhý meč spatha (délky až 100cm
